Going home... aneb návraty domů

Going home...

...je název otextované verze Dvořákovy symfonie č.9, e-moll, op. 95, kterou většina z nás zná pod názvem "Z Nového světa" neboli Novosvětská.

Pokud jste dávali na hodinách hudební výchovy ve škole pozor, víte, že skladba má vyjadřovat Dvořákovy dojmy z příjezdu na "Nový kontinent", do Ameriky. Kdo se ale hudbou zaobírá více, ví, že to není to jediné, co skladba vyjadřuje. V dopisech, ve kterých píše svým přátelům a nebo rodině (v době kdy Novosvětská vznikala) sice zmiňuje zážitky a nadšení z nového prostředí, ale především mluví o stesku po domově. Stýská se mu. Po rodině, po české krajině... 

Hlavně po ní. Celá skladba je tím protknutá a každý trochu vnímavý člověk to musí poznat. Dvořák svou vlast miloval. Obdivoval krásu českých zemí. Dodnes mají své kouzlo, vím to z vlastní zkušenosti. Stačí, když se dívám z okna vlaku, když jedu svoji pravidelnou trasu Praha-Olomouc. Je kouzelné pozorovat, jak se krajina mění. Nejen v průběhu roku, ale i v průběhu jediného dne. Ten pocit, kdy vyjíždíte z města vstříc krajině... pestrobarevné stromy lesů Vysočiny na podzim, jiskřivě zelené louky Moravy na jaře, zlatavá pole v Polabí v létě, sněhem pocukrované střechy domů v zimě, zářivá světla velkoměsta po západu slunce, protože Praha nikdy nespí; a poklidná atmosféra rovinaté krajiny, kde už zdálky vás vítá barokní chrám Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Nechci srovnávat, kde je to hezčí (i když já v srdci mám svého vítěze), jen mě něco nutí připomenout, aby lidé nezapomínali koukat kolem sebe. Protože je na co se dívat.

Karel Čapek jednou řekl, že Češi cestují rádi hlavně proto, aby se pak ještě raději vraceli domů. Má pravdu - nejvíc jsem si to uvědomila, když jsem byla na Islandu. Země, která mě naprosto uchvátila a pohltila svojí nespoutanou zemskou energií, nábojem... ale něco tam prostě chybí.
STROMY.
Když jsem se vrátila na Starý kontinent a na tu svoji rodnou hroudu, první, co jsem udělala, bylo, že jsem vlítla do nejbližšího lesa a zhluboka se nadechla. Ta kořeněná vůně jehličí smíšená s aromatem podzimního listí, šum a bublání potůčku v údolí. To byla ta nádhera, která mi chyběla.

Proto, když se mi nechce ve vlaku nic dělat, pustím si do uší Novosvětskou a koukám ven. Přiznávám, nejednou mi to vehnalo slzy do očí. Česká krajina je pořád plná energie a vitality a modlím se k Matce Zemi, aby to všechno uchovala co nejdéle, pro další generace. Moje děti, děti mých dětí... Aby stejně jako teď já, se mohli zasněně dívat na řeku, jak se vine mezi kopci, srnky jak skáčou po mezích. A pak když vlak vjede na ten starý železný most, ať můžou obdivovat siluetu těch prastarých staveb, které postavili naši předci v dobách dávno minulých. I po těch staletích ve vás zbudí zvláštní majestátní pocit bázně a úcty.

Zkuste to někdy taky. Stojí to vážně za to.
Je to nádherný pocit, vědět...

... že se vracíte domů.

Snář

Ne moc často se mi něco zdá, ale pokud ano, jsou to sny velmi živé a věrné. Až moc. Jako bych tam skutečně byla. Všechno prožívám tak, jako by to bylo skutečné.
Už delší dobu se mi vrací jeden sen.
Stojím u okna. Mám před sebou úchvatný výhled na město a krajinu v pozadí. Nevím kde to jsem, ale venku se pomalu smráká a scenérie přede mnou postupně mění svou barvu v západu slunce. Je mi nádherně. Jsem tam kde mám být. Nevím jak je to možné, ale jsem si tím naprosto jistá. Pocit bezpečí, klidu a harmonie je natolik všeobjímající, že se jím nechávám unášet, pohltit. Nebráním se. Na okamžik odvrátím svůj pohled od okna - v náručí držím malé, křehké, zranitelné dítě. Nemůžou mu být více než dva tři měsíce. Musím se pousmát - přestože je to ještě nemluvně, pouto, které vůči němu cítím je tak silné, že okamžitě vím, že ten uzlíček je můj. V drobné tváři se zračí klid a spokojenost. Oči se pomalu klíží až se úplně zavřou. Konečně, už bylo na čase. Mysl toho drobného človíčka se pomalu podvoluje spánku a sama se vydává na cestu vstříc snům.
Znovu se zahledím do krajiny před sebou. Ze slunečního kotouče zbývá jen úzký proužek světla. Ještě pár minut a zmizí úplně. Za sebou slyším jakýsi zvuk, ale nenechám se vyrušit, ani se neotočím. Najednou na ramenou ucítím teplo a jemný tlak něčích dlaní. Postupně sklouznou níž a něžně ovinou mé tělo. Ozve se další vlna klidu a jistoty. V tom snu se neotočím, abych viděla tvář toho, komu vděčím za ty láskyplné dotyky. Jen mému podvědomí je jasné, že to musí být otec mého dítěte, které pomalu usíná.

Svět nikam nespěchá a je klidný.
Všechno v tom snu je dokonalé.
Kéž by to nebyl jen sen, ale vize.
Protože mě se všechny mé vize plní...