Snář

Ne moc často se mi něco zdá, ale pokud ano, jsou to sny velmi živé a věrné. Až moc. Jako bych tam skutečně byla. Všechno prožívám tak, jako by to bylo skutečné.
Už delší dobu se mi vrací jeden sen.
Stojím u okna. Mám před sebou úchvatný výhled na město a krajinu v pozadí. Nevím kde to jsem, ale venku se pomalu smráká a scenérie přede mnou postupně mění svou barvu v západu slunce. Je mi nádherně. Jsem tam kde mám být. Nevím jak je to možné, ale jsem si tím naprosto jistá. Pocit bezpečí, klidu a harmonie je natolik všeobjímající, že se jím nechávám unášet, pohltit. Nebráním se. Na okamžik odvrátím svůj pohled od okna - v náručí držím malé, křehké, zranitelné dítě. Nemůžou mu být více než dva tři měsíce. Musím se pousmát - přestože je to ještě nemluvně, pouto, které vůči němu cítím je tak silné, že okamžitě vím, že ten uzlíček je můj. V drobné tváři se zračí klid a spokojenost. Oči se pomalu klíží až se úplně zavřou. Konečně, už bylo na čase. Mysl toho drobného človíčka se pomalu podvoluje spánku a sama se vydává na cestu vstříc snům.
Znovu se zahledím do krajiny před sebou. Ze slunečního kotouče zbývá jen úzký proužek světla. Ještě pár minut a zmizí úplně. Za sebou slyším jakýsi zvuk, ale nenechám se vyrušit, ani se neotočím. Najednou na ramenou ucítím teplo a jemný tlak něčích dlaní. Postupně sklouznou níž a něžně ovinou mé tělo. Ozve se další vlna klidu a jistoty. V tom snu se neotočím, abych viděla tvář toho, komu vděčím za ty láskyplné dotyky. Jen mému podvědomí je jasné, že to musí být otec mého dítěte, které pomalu usíná.

Svět nikam nespěchá a je klidný.
Všechno v tom snu je dokonalé.
Kéž by to nebyl jen sen, ale vize.
Protože mě se všechny mé vize plní...